JIŽNÍ KOREA: PROBUZENÍ V BUSANU A MAGICKÉ POHOŠTĚNÍ V CHRÁMU (7)

dsc03298

První ráno v Busanu. Vstáváme a jdeme na snídani a já jsem hrozně zvědavá, jestli bude podobná, jako v Japonsku. Když přijdeme do přízemí, už od pohledu je vidět, že snídaně je úplně jiná. Je tady polévka, pečivo, zelenina a šunka, která moc nevypadá jako šunka – je taková zvláštně růžová. Hned po snídani vyrážíme do města, abychom toho co nejvíc stihli. Nejdřív se ale chceme zastavit v obchoďáku, aby si ondra koupil kšiltovku. Hned jak vyjdeme na ulici, je poznat, že v noci v ulicích panovala bujará nálada. V každé boční ulici je strašně nepořádku a nikde ani noha. Pomalu se loudáme k obchodnímu centru a o chvíli později se s nepořízenou otáčíme směrem k metru. Obchodní dům otevírá až v 11. Aby taky ne, když v noci všichni popíjejí a ráno pak dlouho vyspávají.

s Jihokorejskými wony si každý může připadat jako milionář. Mají totiž tak nízkou hodnotu, že třeba jen za lístek n ametro nastrkáte do automatu několik bankovek.

S Jihokorejskými wony si každý může připadat jako milionář. Mají totiž tak nízkou hodnotu, že třeba jen za lístek na metro nastrkáte do automatu několik bankovek.

Jako první výletní zastávku máme v plánu výhled na uměleckou vesničku Gamcheon. Podle obrázků na internetu víme, že je to spousta barevných domečků a z dálky vypadá opravdu kouzelně… A tak vystupujeme z metra a hledáme tu správnou vyhlídku. Je hrozné vedro a já jsem se až moc oblékla, takže se zdržíme v obchodě, kde si kupuji tričko a Ondra konečně tu vysněnou kšiltovku. Pak vyrážíme dál. Bloudíme už asi půl hodiny a nemůžeme to místo najít. Už to chceme vzdát, když si všimnu barevných lampionů, lemujících uličku směřující na kopec. Dáváme tomu poslední šanci a následujeme tuhle duhovou stezku. Na konci cesty je brána a my skrz ní vstoupíme na malý dvůr. Tady je lampionů tolik, že přes ně ani není vidět na nebe. Neocitli jsme se na vyhlídce, ale u malého chrámu. Tak se do něj aspoň podíváme, když už jsme tady, ne? Sundáváme boty a jdeme do svatyně. Cestou se nám uklání nějaká paní v šedém oblečku, asi někdo přímo z chrámu. Prohlížíme si svatyni a chystáme se odejít.

dsc03307

dsc03309

dsc03312

Kam ty lampiony asi vedou? Jdeme to prozkoumat!

Obouváme si boty a loučíme se s milou paní, ale ta nás chytá za ruku a táhne nás do druhé části chrámu, kam jsme jít nechtěli, protože to vypadá, že tohle místo není pro veřejnost. Posunky nám naznačuje, že se tam asi můžeme najíst. Tak si zouváme boty, jdeme dál a v duchu se divíme, proč je v chrámu restaurace. A hned dostáváme odpověď. Není to restaurace, ale právě se podává oběd pro všechny ženy z chrámu i jejich hlavního „strážce“. Paní nás táhne do malé místnosti, usazuje nás na zem k nízkému stolku, jak je v Koreji zvykem, a začíná na stůl nosit hromady jídla. Všichni se na nás potají koukají, potichu se smějí a něco si šeptají. Nikdo nám ale nerozumí a nerozumíme ani my jim. Během chvilky před sebou máme spoustu zeleniny, kimchi, rýže, ovoce, lupenů a dalších dobrot a žena, která nás tam přivedla, nám ukazuje, jak máme správně jíst. Máme si balit rýži a další komponenty do listu, který vypadá jako kopřiva a pak to jíst.

dsc03318

dsc03314

Připadáme si jako v zvláštním filmu, všechno je hrozně mírumilovné, my nechápeme, proč tam jsme, nikdo si s nikým nerozumíme a jen se na sebe usmíváme a jíme, občas zvednutým palcem naznačujeme, že je to všechno strašně super. Když dojíme, záhadná paní vezme telefon a s někým mluví. U toho se na nás kouká a po chvilce Ondrovi podává telefon. Teď už se konečně dozvídáme, co se to tady děje. Na druhém konci telefonu je syn této paní, který mluví anglicky a ptá se Ondry, proč jsme přišli do chrámu. „No protože se nám líbily ty lampiony!“, odpovídá mu Ondra a pak si vyslechne, že z nás mají všichni v chrámu obrovskou radost a chtějí nás pohostit, protože jsme vůbec první cizinci na světě, kteří kdy do chrámu přišli. Mají z toho prý úplný svátek. Když už teď víme, proč nás pohostili, cítíme se volnějš a spolu s místními si vychutnáváme kávu, pro kterou kvůli nám došli dolů do města. Pomocí posunků se navzájem představujeme a na mapě ukazujeme, odkud pocházíme.  „Áááááá Čekooo Čekoooo!“ vykřikují nadšeně ženy a je vidět, že o České republice už někdy slyšely. Pak paní sklidí ze stolu a dá nám pytlíčky se svačinou – něco jako velké, lepkavé želé z rýžové mouky. Za chvíli už se chystáme odejít a všechny ženy jdou s námi ven. Celou dobu se smějí a sahají na nás, dokonce se s námi i vyfotí a pak nám oběma navléknou na ruku náramek. Pomalu odcházíme a všechny ženy stojí u brány a mávají, dokud nezmizíme z jejich dohledu.

dsc03322

Pomalu jdeme z kopce a vštřebvááme ten silný zážitek. Tohke je asi „to něco“, pro co jsme si přijeli do Koreji. Neuvěřitelný zážitek na celý život. A o dalších krásách tohoto dne v Busanu vám povím zase až příště, protože tohle vyprávění si zaslouží samostatný článek, no ne?

dsc03319

dsc03326

dsc03328