JIŽNÍ KOREA: PŘÍLET DO ŠÍLENÉHO BUSANU, POKOJ S VÍŘIVKOU A PÁLIVÝ GRIL (6)

Osaka -> Busan

Osaka -> Busan

Uteklo to hrozně rychle. Japonsko máme za sebou a jsme zhruba v půlce naší cesty. Dnes přelétáme do Jižní Koreji a vůbec nevíme, co od toho čekat. Myslíme si ale, že to vlastně nemůže být zas tak jiné, když to je jen dvě hodiny letu od Japonska. Dáváme si hotelovou snídani, opět máme nudle, polévky, zeleninu a maso a potom už se odhlašujeme na recepci a autobusem vyrážíme na vlak. Jedeme do Osaky na letiště. V Osace je letiště trošku bokem od města a má něco jako svůj vlastní ostrov s jednou příjezdovou cestou. Po chvilce hledání nacházíme náš terminál a jdeme čekat na letadlo. Po příchodu zjišťujeme, že budeme mít zpoždění, takže aspoň získáváme čas na oběd.

Výhled z nadzemky v Busanu

Výhled z nadzemky v Busanu

V letištní restauraci si objednáváme udon polévku s tempurou a o nějakou tu chvíli později už jsme nahoře v oblacích. Venku pěkně prší a my doufáme, že v Koreji bude počasí lepší. Cestu jsme prospali a už přistáváme v Busanu – naší první korejské destinaci. Venku sice neprší, ale vzduch je jako v prádelně. Procházíme letištní halou a objevujeme Dunkin Donuts. Já ještě nikdy Dunkin Donuts nejedla a tak si jich pár kupujeme k svačině. Pak už se přesouváme na nadzemku, která nás má dovézt do centra města, kde bydlíme. Je to strašně zvláštní. Vlak nemá řidiče a vysokou rychlostí uhání úplně sám. Na místě, kde by normálně seděl řidič, stojím já s Ondrou a koukáme na cestu.

Přestup a čekání na metro. Tady do kolejí nikdo nespadne.

Přestup a čekání na metro. Tady do kolejí nikdo nespadne.

Po chvíli vystupujeme. Rozhlížíme se po městě a už na první pohled je to jiné, než v Japonsku. Je tu docela nepořádek – všude na zemi se povallují odpadky, obchody jsou mnohem méně organizované a lidé nemají uniformní úsměv, ale tváří se tak, jak se jim zrovna chce. Je to tu zkrátka mnohem větší divočina. Podle mapy hledáme náš hotel, až ho konečně najdeme v úzké uličce plné restaurací a barů. Nejdřív jsem ze všeho docela vyjukaná, ale brzy si na korejský šrumec zvykám.

Ještě klidná ulice kousek od metra

Ještě klidná ulice kousek od metra

dsc03302

dsc03303

Vcházíme do hotelu, který nemá žádnou honosnou recepci, na jaké jsme byli zvyklí v Japonsku. Do okénka podáváme pasy a dostáváme kartu od pokoje. Výtahem se zlatými tapetami jedeme nahoru a jsme plní očekávání. Na Bookingu to vypadalo luxusně a navíc bychom měli mít rovnou celý apartmán. Vystupujeme z výtahu a na patře jsou jen tři pokoje. Jeden z nich je náš. Vcházíme dovnitř, procházíme předsíňkou a pak už jen nadšeně probíháme pokoje a máme radost. Je to tak korejsky vtipný „přepych“, ale zároveň hotel nebyl moc drahý. Záchod má na zdi ovládací centrum ještě větší, než jsme mívali v Japonsku, v rohu pokoje je velká prosklená koupelna s vířivou vanou a dešťovou sprchou a bočními dveřmi se dá vyjít na balkon s výhledem na zastřešenou zimní zahradu. Také tu na nás čekají balonky na uvítanou.

dsc03582

dsc03584

Náš výhled z okna

dsc03586

Vtipný výhled na zimní zahradu

Venku pomalu zapadá sluníčko a my vyrážíme do města. Než jsme se v hotelu převlékli a odpočali si, ulice se zaplnily lidmi ještě víc, otevřely se všechny restaurace a objevily se street foodové stánky. Brodíme se skrz davy lidí a koukáme, co nabízí místní restaurace. Hodně z nich má klasický korejský gril – kulatý stůl, uprostřed kterého je gril. Některé nabízejí smažené pochoutky, hlavně kuře a jiné pak různé asijské variace. Je tu taky hodně barů a diskoték. Nemůžeme se rozhdonout, kam jít a proto se zastavujeme u street food stánku, kde dvě starší Korejky prodávají tempuru. Jsou na nás hrozně protivné a nepříjemně se na nás tváří, ale i přesto si kupujeme krevetu, chobotnici, chilli papričku a zeleninu v tempuře. S mastnýma rukama po chvilce odcházíme a já jsem z jejich chování zklamaná. Je to velký skok – v Japonsku na nás všichni byli tak milí!

Po setmění Busan přichází k životu

Po setmění Busan přichází k životu

Předkrm chutnal ale skvěle. Teď ještě najít tu pořádnou večeři. Nakonec se vracíme do restaurace hned vedle hotelu. Ta se nám líbila nejvíc. Sedáme si ke kulatému kovovému stolu, kterému dominuje zabudovaný gril. Po chvilce přichází obsluha, tentokrát milá a pohostinná starší paní. Dává nám kovové hůlky, kterými se tradičně jí v Koreji a protože neumí ani trošku anglicky, objednáváme si ukazováním na obrázky. Chcem kimči, plátky bůčku a dalšího masa a taky si dáme dvě piva. V restauraci to fakt žije a paní nám po chvilce všechno nese na stůl. Na rozpálený gril přendává kimči a stříhá ho nůžkami. Následně totéž dělá s tenkými plátky masa. Něco korejsky řekne pánům sedícím vedle a ti nám pak anglicky vysvětlují, jak máme gril obsluhovat a správně jíst. Během chvilky máme stůl plný malých mističek s olejem, kořením, salátem a dalšími dobrotami. Jídlo hrozně pálí a i já, ačkoliv mi moc normálně nechutná, piju už několikáté pivo. Stejně jako ostatní hosté, kteří ale pijí i něco tvrdšího. Restaurace nemá přední stěnu a my tak sedíme skoro na ulici a máme přehled, co se venku děje.

dsc03283

dsc03291

Jídlo doopravdy pálí

Vidíme skupinky pořvávajících Korejců všech věkových kategorií, jak se pod vlivem alkoholu potácí ulicí a zastavují se na cigaretu. Objednáváme si další maso a na doporučení pánů od vedlejšího stolu i specialitu – vepřové kůže. Je to výborné, jen všechno hrozně moc pálí a to je konečně něco pro Ondru. Po chvíli jsme už spokojeně přejedení, platíme a servírka mi posunky nanačuje, že se jí moc líbí Ondrovy fousy. Společně se tomu zasmějeme a pak už jdeme na hotel. Přecejen, po klidném Japonsku mě rozjuchaná ulice trošku děsí. A taky se těším na tu obří vířivou vanu. To je oproti těm prťavým japonským hotový balzám.

 

Pálivé jídlo i mě donutilo dát si pár piv.

Pálivé jídlo i mě donutilo dát si pár piv.