JAPONSKO: OSAKA, KTERÁ NÁS NEBAVILA A DECHBEROUCÍ KYOTO (4)

Jsme v Osace!

Jsme v Osace!

Právě jsme se převlékli do suchého na záchodě Hiroshimského nádraží, kupujeme oběd a sedáme do Shinkasenu. Čeká na nás Osaka. I když jsme po výšlapu na horu dost unavení, ve vlaku nespíme, ale za to pěkně trpíme, když jdeme pěšky do hotelu. Na mapě to vypadalo kousek, ale ve skutečnosti to je dost daleko.

Náš hotel se jmenuje Sun White. Ze všech dosavadních hotelů nejdražší a co do vzhledu a vybavení zároveň nejhorší. Nemáme z toho moc radost, ale co se dá dělat. Převlékáme se a jdeme se podívat do víru večerní Osaky. Míříme do čtvrti Dotonbori, protože to tam prý žije street foodem. Já už se na to hrozně těším, protože na videích na Youtube to vypadalo báječně.

DSC02682

Na ulicích to žije!

DSC02683

A už tady začíná čtvrť plná jídla.

Po chvilce hledání jsme na místě. Stánků je tu spousta, lidí asi miliarda, ale je to spíš takové turistické, než že by si člověk dal autentický street food. Nechceme se nechat odradit prvním dojmem a jdeme ochutnat alespoň Takoyaki. Jsou to takové kuličky z palačinkového těsta, plněné malou chobotničkou. Z videa víme, že si máme dát pozor a nespálit si pusu, ale stejně za chvíli funím a držím se za rty. Je to dobré, ale nic skvělého. Zkusit se ale musí všechno, zvlášť když tohle je tady tak typické!

DSC02690

Takoyaki těsto, do kterého se přidá malé chobotničí chapadýlko.

DSC02696

A takhle to vypadá hotové.

Ještě chvíli chodíme ulicemi a hledáme nějakou dobrou restauraci. Osaka je známá pro svoje sushi a já ho chci zkusit, ale pořád nenacházíme restauraci, která by mě přesvědčila. Špatně jsme se asi připravili. Nakonec zapolouváme do maličkaté restaurace a objednáváme si ramen. Nejlepší ramen, jaký jsem kdy jedla! Sedíme na baru a přímo před náma se to všechno vaří. Hlasitě srkám nudle a moc si to užívám. O chvíli později už ležíme na hotelu a než si stihneme říct „dobrou“, oba už spíme.

DSC02702

Bublinková limonáda s příchutí zmrzliny? Proč ne :D

DSC02710

Nejlepší ramen a rýže s vajíčkem, kterou jsme si měli dát bez vajíčka. Chutnalo to spíš jako vajíčko s rýží.

Ráno jsem vstala levou nohou a ještě před snídaní jsme se stihli pohádat. Aspoň, že k snídani byly napařované knedlíčky s vepřovým masem. Mlčky tedy vyrážíme na Osacký hrad, kde si mě Ondra udobřuje jedovatě modrou levodou tříští a za chvíli se i přestávám šklebit. Hrad je z venku celkem hezký, ale je tu všude moc lidí a prohlídka vnitřních prostor nás neláká. Ještě chvilku se proto procházíme po přilehlém parku a pak vyrážíme na další chrámy. Na fotkách vypadaly moc hezky a tak mám velká očekávání, ale i tady jsem zklamaná. A tak procházkou míříme na metro, teď už by to mohlo zachránit jen dobré jídlo.

DSC02717

Ledovou tříšť? Ano, kudasaj!

DSC02723

Osacký hrad.

DSC02743

DSC02746

Prosimvás, v metru s neezvrací a neskáče se pro telefon do kolejí, jasný?

A hurá! Najednou je přímo před námi. U metra totiž často bývají pasáže plné fajn restaurací a já tady vidím nádherné sushi. Hned bereme krabičku a hledáme, kam si sedneme. Venku u metra není ani jedna lavička a tak si sedáme na zábrdlí před nějakým hotelem a jíme. Mňam!!! Ten čerstvý tuňák? To je konec, chci tohle jídlo každý den.

Sushi s jedním z nejlepších tuńáků jaké jsem kdy jedla.

Sushi s jedním z nejlepších tuńáků jaké jsem kdy jedla.

S plným žaludkem je hned nálada lepší a můžeme jít dál. Jen o několik minut později narázíme na dům plný restaurací a i když už nemáme hlad, prostě nás to tam nějak táhne. Menu, ve kterém je chirashi s marinovaným tuňákem, k tomu polévka s udon nudlemi… mohla bych tomu odolat? Ne. Ani náhodou. Sedíme u stolu a pochutnáváme si na dalším naprosto dokonalém jídle plném čerství ryby, které nás v přepočtu stojí asi stovku na člověka.

DSC02774

Tohle bych chtěla obědvat v Čechách, klidně 3x týdně. Moje dvě největší lásky na jednom stole – chirashi a udon.

DSC02777

Saké bar

Při obědě jsme se rozhodli, že přehodnotíme naše plány a do Kyota, které bylo v plánu až na zítřek, pojedeme už dneska, ačkoliv ještě máme zaplacený hotel v Osace. Shinkansen jezdí tak rychle, že si časově můžeme dovolit jet tam a na noc se zase vrátit. A tak jdeme na nádraží a cestou procházíme přes street food trh, který je tentokrát, narozdíl od Dotonbori, opravdu autentický. Do nás se ale už nic nevejde a tak jen hltáme očima.

DSC02786

Spousta mořských plodů. Typické jsou především ústřice.

DSC02790

Maso wagyu pochází z Kobe. To je od Osaky co by kamenem dohodil a proto si tenhle kus hovězího můžete vychutnat i v Osace, nebo třeba v Kyotu.

Vlakem jsme v Kyotu opravdu rychle. Na město Gejš a bambusů se těším už od začátku Japonska. S hroznovým bonbonem v puse se loudáme klidnou ulicí a jdeme po trase, která se nám líbila v Lonely Planet. Začínáme v obrovském dřevěném chrámu. Zouváme si boty a kolem dokola potichu procházíme tuhle čtvercovitou stavbu. Než chrám opustíme, ještě si musím odskočit a přemýšlím, jestli si v chrámu aspoň na záchod můžu vzít boty. V zápětí je to vyřešeno, protože když dojdu k toaletám, čekají na mě roztomilé pantoflíčky. Ach to Japonsko…

DSC02812

DSC02820

Nebojte, tyhle chlupatý nohy patřej Ondrovi :)

DSC02821

DSC02835

Pantoflíčky na pánských záchodech.

Jdeme dál ulicí a cestou zase kupujeme ty nejdivnější limonády v automatech. Automaty tu jsou všude, stejně jako v ostatních městech. Pomalu se blížíme k chrámu Kiyomizu-dera. Majestátně se tyčí nad stromy a je to tak krásný pohled, že si připadáme jako v pohádce a ani nám moc nevadí, že tam je tolik lidí. A každá druhá holka je Geisha. Tedy ne doopravdy – půjčují tu totiž kostýmy. Nepravou Geishu poznáte kromě absence výrazného makeupu snadno. Má v ruce selfie tyč a vyrobí si tak 987 selfíček za minutu. Holky chodí ve skupinkách a mají nacvičené desítky výrazů a póz. Když si je chceme taky vyfotit, mají z toho radost a předvádějí jednu pózu za druhou.

DSC02852

DSC02868

Jsme u chrámu a jdeme do Tainai-meguri. Sundáváme si boty a klesáme po schodech do podzemí. Nesvítí tu ani jedno světlo, jdeme v řadě jako husičky a cestu poznáme jen podle obřích kuliček, které se táhnou podél zdi. Je tu absolutní tma a já vůbec nemám ponětí, co se kolem mě děje, ale jsem úplně v klidu, protože se v chrámu cítím tak nějak kouzelně bezpečně. Najednou se přede mnou ve tmě zjevuje nádherně nasvícený kámen přání.

DSC02880

DSC02871

DSC02900

Po nádherném zážitku se vracíme zpět na denní světlo, abychom si prošli venkovní prostory Kiyomizu-dera, kde nám zážitek malinko kazí to, že se brodíme skrz davy lidí. I přesto je tu ale krásně a zrovna zapadá sluníčko, takže i měkké světlo dodává místu svoje kouzlo. Už je ale čas na malý odpočinek a my se uličkou přesouváme do čajovny Kasagi-ya, kterou nacházíme až po chvilce bloudění. Už skoro zavírají, ale ještě nás vezmou dovnitř. Zavíráme za sebou šoupací dveře a v příjemném přítmí si objednáváme matcha čaj, ondramatcha ledovou tříšť a já ještě čajové dezerty z červených fazolí. Je to nádhera. V Kyotu se mi opravdu líbí.

DSC02932

Vychutnávám si pravý japonský čaj…

DSC02935

Matcha ledová tříšť.

DSC02943

Ještě chviličku se loudáme nádhernými uličkami, podíváme s ek poslednímu chrámu a u stánku si objednáváme maso z opravdového kraba na špejli. Nikdy předtím jsem kraba nejedla a moc mi chutná. Vlastně to chutí trošku připomíná „krabí“ tyčinky, ale né tak chemicky a výrazně a struktura je opravdu jako maso. Mňam!!!

Jím kraba! S majonézou!

Jím kraba! S majonézou!

Na noc se vracíme zpátky do Osaky, ale neboj Kyoto, zítra jsme zase tady! Půjdeme se totiž podívat na bambusový háj.

DSC02947

Tyhle uličky… nejde to popsat, to se musí zažít.

DSC02948

Jana v říši Kyota.

 

DSC02979

Něco jako „náplavka“, ale v Kyotu.