JAPONSKO: DOBRODRUŽSTVÍ NA OSTROVĚ MIYAJIMA (3)

Vyrážíme! Hiroshima -> ostrov Miyajima

Vyrážíme!

Budík zvoní brzy ráno, protože jsme podle aplikace zjistili, že odpoledne bude pršet a to se nám moc nehodí. Abychom stihli sluníčko na ostrově Miyajima, nezaplatili jsme si ani hotelovou snídani a vyrážíme na vlak s prázdnými žaludky, prázdnými ulicemi Hiroshimy. Na nádraží to už ale klasicky docela žije.

Nepřipadá v úvadu, že bychom na ostrov táhli batohy a proto je zamykáme do nádražní elektronické úschovny. Jsme z toho trošku nervozní, protože tam máme všechno, VŠECHNO, ale nezbývá nám, než věřit tomuto japonskému robotovi.

Sbohem všechno, co sebou máme.

Sbohem všechno, co sebou máme.

Než naskočíme do vlaku, kupujeme si k snídani naší oblíbenou rýžovou „svačinku“ a plechovku cold brew. K přístavu to bude trvat asi půl hodiny a tak máme čas se cestou najíst. Na trajekt nám platí JR pas, takže nemusíme kupovat palubní vstupenku a to je super, menší radost nám však dělá počasí, které nám při čekání na loď posílá první kapky deště.

Trajekt na ostrov.

Trajekt na ostrov.

Nastupujeme na trajekt a už teď ráno je tu celkem dost lidí. Koukáme z okna a pomalu se blížíme k maličkému ostrůvku, který zdobí obrovská brána Torii. Už z dálky nám ten pohled bere dech. Jen co vystoupíme z lodi peláší k nám zvědavé srnečky. Je jich plný ostrov a vůbec se nebojí lidí! Jsou zvědavé jako opice, které však nepotkáváme, protože se asi schovávají někde v horách.

Zvědavá srnka.

Zvědavá srnka.

Počasí nám pořád moc nepřeje, ale kouzlo srnečků pobíhajících na pláži, čistá příroda a vidina starých chrámů nás vede dál. Míjíme stánky s chobotničkami a já si slibuji, že si jednu dám za odměnu, až pokoříme horu. Ano. Chystáme se od moře vystoupat na horu Misen, která má 530 m.

Chobotničky, mušle...

Chobotničky, mušle…

Torii - nejznámější obrázek ostrova Miyajima

Torii – nejznámější obrázek ostrova Miyajima

Je odliv. Až půjdeme zpátky, všude tady zase bude moře,

Je odliv. Až půjdeme zpátky, všude tady zase bude moře.

Hned na začátku trasy stoupáme po schodech do starého chrámu. Je trošku jiný, než ty v Tokiu. Všechno je zelené, vytesané do kamene… zkrátka je vidět, že je uprostřed čisté přírody. Z hlavní části chrámu na nás dýchá staré dřevo a unvitř si tiše a se zatajeným dechem prohlížíme stovky malých sošek. Pak jdeme dál. Stoupáme do prvních schodů výšlapu na Misen.

DSC02553

První chrám na úpatí hory.

DSC02571

Všude étericky voňavý kouř z tyčinek, ticho a miliony dřevěných sošek…

DSC02579

…a jedna jako druhá.

DSC02598

A už jdeme na horu (a taky nahoru) Misen.

Máme za sebou prvních pár metrů a kromě nás nahoru nikdo nestoupá. Počasí asi všechny odradilo. Když už někoho potkáváme, většinou to je nějaký japonský stařík na opačné cestě a vždy si vyměňujeme malý úklon a „Konišivá!“, které se už po pár setkáních mění jen na „šivá“, něco jako „brýden“.

Nadšení před cestou...oritiže ještě netuším, co nás čeká.

Nadšení před cestou…protože ještě netuším, co nás čeká.

Přicházíme k prvnímu odpočívadlu a z boku cesty na nás vykukuje nějaká cedule. Pozor hadi! Prý se tu v divočině plazí hadi Mamushi a když vás kousnou, okamžitě musíte vyhledat pomoc. Pomooooc! Začínám být trošku hysterická, protože už jen to, že díky mojí alergii na bodnutí mě může zabít pouhá včela a představa, že by mě kousl had, mi vhání do hlavy šílenství. Další schody a kopce doslova vybíhám a sotva popadám dech, zatímco Ondra se popadá za břicho. Ale jen chvíli, protože když nás doženou nekonečně šedé mraky, přestává všechna legrace.

DSC02620

Pozor, jedovatí hadi. Při uštknutí okamžitě volejte lékařskou pomoc. Každou chvíli kolem cesty balíky první pomoci.

DSC02633

Člověkem nezničená příroda, mlha, mraky, šumění deště a nikde ani noha. Jen my a ještě pár metrů na vrchol hory.

Během chvilky se malý deštík proměnil v takovou tropickou bouři!  „Leje jako z konve“, jsme promočení až na kost a fouká tak silný vítr, že stromy mají co dělat, aby neletěly s ním. Výšlap je náročný, ale i když jsou v tomhle počasí hadi asi nereálnou hrozbou, stejně mě pomyšlení na ně žene dál a Ondra se nad mojí hysterií opět neuvěřitelně baví.

Už skoro nemůžeme, ale najednou se před námi objevuje šipka k vrcholu hory a my z posledních sil vylézáme poslední schody a ocitáme se na místě, ze kterého už prostě výš jít nemůžeme. Je tady dřevěná bouda s vyhlídkou a kromě nás asi jen tři stejní blázni. Strašně fouká, ale ten pocit zdolané hory nás neuvěřitelně hřeje. My to dokázali!

Po chvilce radosti jdeme z vyhlídky kousek zpátky, abychom se dostali k lanovce. Už jsme moc unavení na to, jít tu trasu ještě dolů. Objevuje se před námi chrám, takový maličký, horský a vedle něj je místnost, kam se můžeme jít zahřát. Je to takový dřevěný přístavek, uprostřed hoří oheň a vonné tyčinky a podél zdí sedí další odvážlivci, co dnes zdolali horu. Mám promočené boty i vlasy a nevzala jsem si s sebou mikinu. Takže mi Ondra půjčil svojí a teď je mu místo mě zima. Hledáme lanovku a už fakt meleme z posledního.

Chrám na vrcholu hory a jeho místnost na záchranu poutníků, jako jsme my. Uprostřed hoří oheň a voní všude okolo a všichni v tichosti sedí a nabírají síly.

Ptáme se lidí, kde je ta lanovka, že ji nemůžeme najít a oni nám se smíchem oznamují, že lanovka přeci nejede, že fouká vítr! Ano, všimli jsme si, že fouká. Děkujeme za informaci. A tak aplikujeme pravidlo „Když nemůžeš, můžeš ještě 2x tolik!“ a chystáme se na sestup. Seskakujeme jeden schod za druhým a hodně rychle jdeme, abychom se zahřáli.

„Ondro, koukej!“ potichu zastavuju Ondru. Proti nám se z lesa vynořila srnečka a stejně jako ty ostatní, ani trošku se nás nebojí. Připadám si jako v pohádce.

Seskočíme ještě pár (set) schodů a už jsme dole! Hurá! Promočení se pomalu vracíme k přístavu, kde jsou všichni Japonci s deštníky a koukají na nás, aby se ujistili, jestli jsme normální. S Ondrou a chobotničkou na špejli se řadíme do fronty a za chvilku už nás veze trajekt zpátky.

Vydržíme v mokrém oblečení ještě po cestě do Hiroshimy a tam naštěstí nacházíme naše batohy přesně tak, jak jsme je ráno uložili. Na záchodech se převlékáme do suchého a najednou se cítíme zase skvěle. Díky Bohu (nebo spíš Ondrově radě), že jsem si zabalila náhradní boty!!!

To bylo ale dobrodružství! Znovu nandáváme batohy na záda a chystáme se k další cestě. Příští zastávka: Osaka.

DSC02655

Nos Shinkansen do Osaky už čeká,

DSC02659

A my si konečně dáme pořádné jídlo!

DSC02664

Vlak uhání jako blázen, rychlostí 302 Km/h.