JAPONSKO: Cesta tam, rozkoukávání a první den v Tokiu (1)

Je čtvrtek ráno a my už máme sbaleno na cestu. Máme před sebou skoro tři týdny na cestách po Japonsku a Jižní Koreji. Čeká nás celkem 9 letů a z toho více než půlka bez odbavení velkého zavazadla. Vyrážíme vstříc dobrodružství jen s batohem o velikosti příručního zavazadla a už se nemůžeme dočkat.

Z leva Kačí, Nikol, Lucka, Já, Martin, Jana. Točíme pár záběrů pro klip k písničce na Food Revolution Day. A pak už konečně letíme.

Z leva Kačí, Nikol, Lucka, Já, Martin, Jana. Točíme pár záběrů pro klip k písničce na Food Revolution Day. A pak už konečně letíme.

Ještě před odletem zastavujeme u Jany, kde už čeká Kačí z My Cooking Diary, Nikča Shopaholic Nicol, Martin Škoda, Lucka z Pěkně vypečeného blogu s rodinou a taky všichni Vašákovi. Musíme natočit pár záběrů pro chystaný klip k příležitosti Food Revolution Day a tak běžíme do kuchyně, vaříme špagety a točíme. Pak nás už Štěpán usazuje do auta a jedeme na letiště.

Já a naše baťůžky na tři týdny.

Já a naše baťůžky na tři týdny.

Na letišti to jde rychle, protože neodbavujeme kufry – alespoň nějakou výhodu to naše balení do baťůžku mělo – a čekáme na letadlo. Nejdřív poletíme do Istanbulu, což bude trvat asi 3 hodiny a pak přestoupíme na letadlo směr Tokio, ve kterém budeme cestovat asi 12 hodin. Nikdy jsem tak daleko neletěla a tak jsem z toho krapet nervózní. Oba čekáme, že letadlo bude plné Čechů, protože spousta dalších lidí, stejně jako my, koupila zpáteční letenky díky chybnému tarifu přes Zaleťsi za neuvěřitelných 7000 Kč. Jak jsme se spletli, naopak jsme skoro žádné další Čechy nepotkali.

Tokijské vlak na JR line.

Tokijské vlak na JR line.

Oba lety probíhají hlace, i díky skvělému servisu Turkish Airlines. Hlavně ve směru do Japonska nám pořád servírují jídlo v takové rychlosti, že nám mezi jednotlivými chody ani nestíhá vyhládnout. Když vystupujeme na letišti, je už večer. Na pasové kontrole odevzdáváme vyplněné dotazníky pro vízum, podstupujeme prohlídku zavazadel a pak honem běžíme koupit lístek na vlak a upalujeme směrem na stanici Sinbashi, kde se nachází náš hotel.

Na nádraží v Tokiu

Na nádraží v Tokiu

Ve vlaku nám přeběhne mráz po zádech. My jsme si nepotvrdili JR pasy!!! JR pas je něco jako permice na vlaky, kterou jsme si museli objednat asi měsíc před odletem přes internet a měli jsme ji po příletu potvrdit v okýnku. A my na to zapomněli. Každej pas nás stál asi 8000 Kč, takže nám slušně zatrnulo a hned jsme psali Jirkovi ze Zaleťsi, jestli pas můřeme aktivovat i druhý den. Uf. Naštěstí nám Jirka potvrzuje, že to není žádný problém a my si můžeme oddechnout.

DSC01172

Vystupujeme z vlaku a po chvilce hledání vidíme náš hotel. Nejdřív se ptám Ondry, jestli se nespletl, protože vchod vypadá nějak moc luxusně, ale fakt je to náš hotel. Jmenuje se Villa Fontaine. Na recepci vyzvedáváme kartu od pokoje a vezeme se do devátého patra. Fascinuje nás, že i v hotelu, stejně jako na nádraží a dalších veřejných místech, jsou zde místnosti s automaty nejen na pití.

Náš první hotel v Tokiu. Čekají nás v něm 3 noci.

Náš první hotel v Tokiu. Čekají nás v něm 3 noci.

Vcházíme do pokoje, který je maličký, ale čistý a útulný. Na posteli jsou složené dvě dlouhé noční košile, což je v Japonských hotelech celkem časté. A v koupelně klasický moderní japonský záchod. Má vyhřívané prkénko a vedle něj obrovský ovládací panel. Kromě všech dalších vymožeností si například můžete pustit zvuky šumu moře.

Rychle se sprchujeme a jdeme ven pro něco k jídlu, protože už je 11 hodin večer. V okolí je hodně kanceláří a nemůžeme najít žádnou restauraci, proto zaplouváme do místního 24 hod supermarketu Family Mart.

Nákup v nonstop obchodě Family Mart, který najdete v Japonsku na každém rohu. A když ne ten, tak 7Eleven, což je něco podobného.

Nákup v nonstop obchodě Family Mart, který najdete v Japonsku na každém rohu. A když ne ten, tak 7Eleven, což je něco podobného.

Koupit si plnohodnotnou a chutnou večeři v takovém obchodě je v Japonsku běžné. Mají velké lednice plné hotovek v dobré kvalitě a taky si můžete koupit sushi, nebo Onigiri, což jsou takové rýžové trojúhelníčky obalené v řase Nori. Bývají plněné rybou nebo zeleninou a v přepočtu vyjdou asi na 30 Kč. Taky všude prodávají lahve zeleného čaje, dobrého a neslazeného.

Onishiki, neboli "svačinka". Rýže v řase nori a uvnitř zelenina, ryba, nebo třeba kaviár.

Ongiri, neboli „svačinka“. Rýže v řase nori a uvnitř zelenina, ryba, nebo třeba kaviár.

Takže si odnášíme tašku s knedlíčky, vepřovým bůčkem a rýží, Onigiri, zelený čaj a jako dezert sladké rýžové knedlíčky a pro Ondru vanilkovou buchtu, kterou později nazval jako „nadýchanou dobrůtku“. Byla totiž jak ten nejnadýchanější piškot plněný šlehačkovo-tvarohovým krémem.

Na hotelu si ohříváme jídlo a u filmu se v klidu najíme. Ondra po chvilce spí, ale já mám jet lag a prostě né a né zabrat. Aby taky ne, když v Japonsku je o 7 hodin víc než u nás. A tak se převaluju celou noc, až se konečně v pět vzbudí i Ondra.

Ráno v Tokiu!

Ráno v Tokiu!

Jdeme na hotelovou snídani. Milujeme hotelové snídaně. A v Japonsku jsou zase tak rozdílné oproti Evropě! Žádné sýry, šunky a croissanty, ale polévky, nudle, rýže, maso, čerstvé ovoce, ryby a taky fermentované fazole, které snídá snad každý Japonec. My to neriskujeme. Je to odporně slizké a taky to smrdí.

Vyrážíme do města.

Vyrážíme do města.

Po snídani vyrážíme na rybí trh Tsukiji, který máme od hotelu kousíček. Je to nejznámější tokijský trh a za úsvitu tam probíhá dražba tuňáků. Na tu nejdeme, protože to bychom už od 4 od rána museli stát frontu na lístky (né že by mi to zrovna dnes dělalo problém :). Chceme vejít na trh postranní uličkou, ale policista nás vyhazuje, že to není vchod a do této části nesmíme. Ujdeme pár kroků, policajt se dívá jinam a Ondra už mě táhne zpátky. Jsme v části trhu, kde nejsou turisté a jezdí tu desítky prodejců na malých vozíčcích. Rychle jim uskakujeme z cesty a já jsem po… až za ušima, aby nás neviděl policajt.

DSC01219

DSC01221

Po chvilce se proplétáme ven a už jsme ve veřejné části trhu, kde jsou mraky lidí, stánečků a restaurací. U restaurací jsou velké fronty, protože právě tady najdete ty nejvíc nejčerstvější ryby. Ale co si budeme povídat, snad všude v Japonsku budou čerstvější, než u nás :) Protože je brzy ráno, jídlo si nedáváme a tak couráme a kocháme se. Zamilovávám se do japonského nádobí, které tady mají za hubičku a zamačkávám slzu, že jsme tady jen s baťohem a nemůžu si nic koupit.

DSC01229

DSC01238

Na trhu najdete i jiné věci než jen jídlo.

DSC01257
DSC01298

DSC01304

DSC01307

DSC01309

DSC01329

DSC01331

Kousek za trhem potkáváme první chrám a já jsem z něj unešená. Pak zastavujeme na matcha zmrzlinu, která nám moc nechutná, ale zkusit se má všechno. V Japonsku se z matcha čaje dělá snad cokoliv, co vás napadne.

DSC01292

Matcha zmrzlina. To se musí prostě zdokumentovat.

Matcha zmrzlina. To se musí prostě zdokumentovat.

Chvíli couráme městem a osvěžujeme se u automatů. Já si dávám neslazený čaj a Ondra záhadnou plechovku. Po otevření zjišťujeme, že je to citronové želé. Pomalu míříme do kanceláře, kde aktivujeme JR pasy a taky rezervujeme lístky na pondělí. Pojedeme totiž do Hiroshimi a protože je zrovna týden, kdy mají všichni Japonci dovolenou, říká se mu Golden Week, a jezdí po výletech, také bychom se do Shinkansenu nemuseli bez rezervace nacpat.

DSC01355

Jeden z automatových neslazených čajů.

DSC01364

JR pasy. Konečně je máme!

DSC01390

Je čas na oběd. Jedeme na zastávku Ebisu a chystáme se do restaurace Itasoba Kaoriya. Našli jsme ji na Foursquare a měla skvělé hodnocení. Z venku vypadá nenápadně. Žádná cedule a taky to vypadá, že je zavřeno. Už chceme zklamaně odejít, ale pro jistotu zkouším šoupací dveře a najednou mám před sebou nádhernou a skoro plně obsazenou restauraci. Rychle na servírku ukazuju dva prsty (počet míst, která potřebujeme), jak je zvykem, a ona nás usazuje k dlouhému stolu. V restauraci jsme jediní cizinci.

DSC01404

Soba nudle.

DSC01414

Kreveta v tempuře.

DSC01415

Restaurace se dá opavdu snadno přehlédnout, nebo považovat za zavřenou. Nenechte se odradit.

Objednáváme si Soba nudle – já klasiku restaurace s vývarem, sójovou omáčkou a arašídovou omáčkou. Ondra si dává se zeleninou a krevetami v tempuře. Nudle se tady podávají tradičně v dřevěné „krabičce“, takže jídlo vypadá opravdu stylově. Čaj nebo voda je i tady, stejně jako ve všech restauracích, zdarma na stole.

Odcházíme spokojeni a mě dohání jet lag. Usínám za chůze a tak mě zachraňují všudypřítomné automaty a RedBull. Přeci nepůjdu na hotel, když máme v Tokiu jen 3 dny a je to tam tak obrovské!!!

DSC01421

Shibuya cross

DSC01509

DSC01510

Šílená prodejna zvířat :/

Další je na seznamu Shibuya. Asi největší křižovatka v Tokiu. Když padne zelená, lidi se seběhnou do tvaru hvězdy a přechází do všech stran. Taky je tu strašně moc obchodů a večer to všechno svítí jako v New Yorku. Poprvé se setkávám s prodejnou zvířat po Japonsku a je mi z toho trošku úzko. Psy a kočky prodávají v malých akváriích, jako křečky…

Cestou k chrámu Meiji Jingu

Cestou k chrámu Meiji Jingu

Sudy od Saké

Sudy od Saké

Procházíme se městěm a pak míříme na Meji Jingu. Jeden z velkých chrámů, ke kterému vede dlouhá cesta parkem. Je to náš první takhle velký chrám a tak nadšeně pozorujeme místní šum. V zahradě se fotí svatba, před vstupem si všichni omývají ruce a za branou je spousta lidí.

DSC01582

U vstupu do chrámu jsou police plné vonných tyčinek, dřevěných tabulek, přívěsků, svíček a dalších věcí, které si můžete koupit. Nikdo je nehlídá. Je tam kasička. A nikdo si nedovolí něco vzít. Vonné tyčinky můžete zapálit a zapíchnout do nádoby, na dřevěnou tabulku můžete napsat své přání a pověsit ji na stojan k tisícům dalších, z krabičky si můžete vylosovat věštbu…

DSC01589

DSC01599

DSC01610

Japonky a jejich neustálé deštníky. Proti slunci, proti dešti, proti všemu. Tyhle šly ze čtvrti Harajuku.

Japonky a jejich neustálé deštníky. Proti slunci, proti dešti, proti všemu. Tyhle šly ze čtvrti Harajuku.

Slunce směřuje k západu a my máme v nohách asi 25 kilometrů. To nás ale neodradí od návštěvy Metropolitan Government Building, odkud si prohlédneme město z výšky 243 metrů. Cestou nám nedají pokoj automaty, protože chceme zkoušet další a další šílené limonády. A máme zase želé. Tentokrá chutná jako žvýkačky.

DSC01671

Tokio je neuvěřitelně obrovské.

Tokio je neuvěřitelně obrovské.

Na hotelu se zdržíme jen chvilku, bereme bundu a vyrážíme na večeři. Tentokrát konečně objevujeme ulici plnou restaurací. Každá restaurace má vitrínu s maketami jídla, které nabízí a některé restaurace mají dokonce venku automat. A tak to jdeme zkusit!  Na automatu volíme dvě jídla, vhazujeme peníze, odebíráme lísteček a jdeme dovnitř. Sedáme si ke stolu a to už k nám běží obsluha s vodou a za chvíli i s jídlem.

DSC01705

DSC01707

DSC01709

Na další procházky, nebo dokonce nějaké večírky rozhodně nemáme energii a ploužíme se do hotelu. Tentokrát konečně i já usínám a oba se těšíme, jaké dobrodružstvé nás čeká další den.