Jak jde čas, aneb vývoj mého blogování

Nedávno jsem na Facebooku položila dotaz na téma „O čem byste chtěli číst na blogu“. Dostala jsem různé tipy a určitě se většinu z nich pokusím realizovat. První který využju je tenhle. Sepsat článek o blogování, co k tomu všechno patří, jak se člověk může posouvat a tak vůbec. Je to trošku delší čtení, takže si uvařte kávičku a pohodlně se posaďte.

Nikdy jsem nic takového nesepisovala, protože mě ani nenapadlo, že by vůbec někoho takové povídání zajímalo. Když jsem ale dostala tenhle tip na Facebooku od jedné z čtenářek, nakonec jsem usoudila, že to vůbec není špatný nápad. Dotaz zněl přesně takhle:

Já bych uvítala jednu spíše jednorázovou věc a to sepsat článek – ohlédnutí o tvojí cestě blogerky… co se povedlo, nepovedlo, jak dlouho to trvalo, spolupráce a celkově jak jsi se vypracovala… Myslím, že by to bylo dost inspirativní a to nejen pro mě :) Zajímaly by mě i jiné věci, jako co vše udělat na to aby člověk mohl vést kurzy, dělat snídaně, mít stánek a prodávat burgry,atd…(prostě vše co k tomu patří), ale to už by bylo spíše na nějaký workshop nebo přednášku či osobní setkání :) Fandím ti

Untitled

Vývoj loga. Růžové je aktuální a to druhé je původní ruční verze, kterou jsem vysoce profesionálně (haha :D) nakreslila na papír a vyfotila mobilem. Od té doby se přeměnilo nejen v tohle profi růžové, ale taky se natisklo na cupcakové vlaječky, Ondra mi ho nechal našít na popruh k foťáku a taky jsem si ho nechala (bez textu) vytetovat.

CESTA BLOGERKY

Moje první blogerské pokusy začaly vznikat tuším okolo roku 2011, kdy jsem si založila blog o muffinech a později další blog o dortech. Ani jeden nevypadal profesionálně, ani jeden neměl moc čtenářů a oba dva jsem brzy zabalila, protože jsem na to nebyla asi ještě dost „vycepovaná“. Blogování chce tročku disciplíny a ani teď, když už mám nějakou tu čtenářskou základnu, nemám svědomí co se týká pravidelné péče o blog tak úplně čisté. Popečeníčko začalo vznikat o nějakou dobu později, právě na základech dortového blogu a to tak, že jsem si tam ukládala všechny možné recepty, které zajímaly moje kamarády a nechtěla jsme jim je pořád sepisovat do mailů a zpráv. Pak jsem na jaře 2013 přišla o práci a měla najednou hodně času a tak jsem se v tom „blogu“ začala trošku šťourat a při tom jsem zjistila, že už to vlastně čte celkem víc lidí, než jen moji kamarádi.

A tak jsem si sedla, s Ondrou jsme vymysleli název pro blog, koupila jsem doménu a na papír si nakreslila logo. Blog jsem z původního Tumbleru přestěhovala na WordPress, kolega v práci mi pomohl zapojit ho do domény a později mi Ondra nechal logo profesionálně graficky přetvořit. Najednou jsem měla v ruce místo blogísku blog, založila jsem mu facebookovou stránku a začala to brát vážněji. Nejdřív jsem na blog psala opravdu jen recepty, postupně jsme začala přidávat i něco málo ze soukromí a dnes už beru svoje čtenáře jako takovou malou (velkou) rodinu.

Na začátku roku 2014 jsem se umístila v TOP 10 v soutěži Blogerka roku a to byl pro mě obrovský úspěch, kterého se mi dostalo i o rok později. To bylo zároveň období, kdy jsem díky blogu postupně začala procitat i do pracovního prostředí, ve kterém se mi líbilo a bylo o krůček pryč od mého původního oboru. Za rok 2014 jsem toho pro blog udělala strašně málo, to si přiznávám. Prostě jsem na to tak trošku kašlala, ale naštěstí jsem se pak zase probrala a znovu to nakopla.

Na jaře 2015 jsem blogu dala nový, svěží vzhled a snažím se dělat i hezčí fotky, ačkoliv vím, že spoustě blogerek v tom nesahám ani po kotníky. Snad se jim časem alespoň přiblížím :) Novinkou je také to, že jsem odpískala instagramový účet @popecenicko a místo toho komunikuji už jen přes svůj osobní profil @dzejn. No a jak to vidím do budoucna? Ráda bych začala víc komunikovat s čtenáři, diskutovat a víc se poznat. Psát kromě receptů a recenzí i víc osobních věcí. Chtěla bych otevřít nějaké nové spolupráce. A hlavně bych chtěla začít tvořit videa, protože video teď hýbe onlinem a já jsem dost out, že skoro žádné nemám, když nepočítám občasné online pečení přes Periscope (najdete mě tam jako @janachot).

Jeden z historických vzhledů Popečeníčka.

Jeden z historických vzhledů Popečeníčka.

POPEČENÍČKO VS SPOLUPRÁCE S FIRMAMI

Každá blogerka, která má aspoň trošku čtený blog, dostává týdně až desítky mailů s nabídkami na spolupráci, většinou nevýhodnými, formou „napište článek a my vám za to dáme bednu mléka“. Některé blogerky skočí po všem, To je na jejich blozích hned vidět. Nelíbí se mi to, protože většinou to nekoresponduje s jejich smýšlením, není to dostatečně finančně (ať už opravdu penězi, nebo hodnotou výrobků) vyváženo a výsledná reklama pro produkt stejně nepůsobí důvěryhodně. Navíc tím věší bulíky na nos svým čtenářům, protože ani neřeknou, že se jedná o spolupráci. Já jsem si slíbila, že nikdy nebudu brát každou nabídku, která mi přijde, jen proto, abych dostala karton oleje. Cena prezentace produktu u mě na bogu je především taková, že produktu musím věřit.

O některých věcech tak píšu i bez toho, aby mě nějaká firma vůbec oslovila. A když mě nějaká firma ke spolupráci osloví, věřím jejich produktu a chystám se proto o něm napsat, vždy za to chci relevantní protihodnotu. V penězích, nebo v produktech. Takhle to prostě funguje. Blogování stojí čas a důvěru čtenářů. V mém plánu do budoucna je navázat dlouhodobější spolupráce s firmami tak, aby to korespondovalo s mým smýšlením. Nebudu to dělat tak, že „Jééé náhodou jsem uvařila polévku zrovna z fazolí téhle značky a ještě větší náhodou to bylo v hrnci tamté značky.“. O každé nové spolupráci vás budu předem informovat a vysvětlím, proč jsem se pro to rozhodla. V nejbližší době mě čeká otevření spokupráce s firmami Iceland a Babiččina volba. Aktuálně spolupracuji například s TV Mňam, kam pomáhám shánět hosty do ranního živého vysílání a na oplátku u nich mám prostor pro promo mého blogu.

Selfíčko z kurzu.

Selfíčko z kurzu.

JAK SE S BLOGEM ZMĚNÍ PROFESE

Nechodila jsem na hotelovku, ani jsem se nevyučila v žádném gastro oboru, ale mám obyčejnou obchodku. Po škole jsem pracovala u táty v pizzerii jako servírka, pak jsem obsluhovala v prodejně Vodafone, jako Junior Marketing Manager jsem pracovala ve startupu Navečer, který rychle zkrachoval, a pak jako Office Manager v Le Premieru. Mezi Navečerem a Le Premierem jsem nakopla Popečeníčko a taky jsem si založila živnost v oboru pekař-cukrář, protože se mi díky blogu začaly množit poptávky na dodání pečených dobrot. Na takovou živnost musíte být vyučeni, mít praxi, nebo odpovědného zástupce. A toho mám já. Pak už je to jen o vyřízení papírů na úřadě. Když jsem skončila v Le Premieru, myslela jsem si, že se budu živit pečením a tak jsem celý prosinec pekla cukroví a to mě hodně rychle vyléčilo.

Pečení je koníček a zábava, ne práce. Alespoň pro mě. Zábava pro mě bylo (a je) i vedení kurzů, ke kterému mě oslovili z Chefparade právě proto, že si všimli mého blogu. Kývla jsem samozřejmě všemi deseti. Po prosincovém šílenství u trouby jsem nastoupila jako Community Manager do nového projektu Vaříme, ale i ten měl stejně jako Navečer krátké trvání a na začátku léta 2014 ho zavřeli. Mrzelo mě to, protože to byla první práce, kde jsem mohla spojit svojí lásku k jídlu a online prostředí s prací. Nakonec to pro mě bylo ale štěstí, protože jsem si všimla otevřené pozice Project Managera v Chefparade a nastoupila tam tak kromě kurzů i do kanceláře.

Teď dělám různé marketingové věci, spravuju sociální sítě a mám hodně prostoru pro online tvoření na téma jídla, jako například náš firemní blog (chefblog.cz). Je to moje práce snů. Může to být i taková rada pro všechny, co dělají práci, která je nebaví. Najděte si nějakou cestičku (u mě to byl blog, ačkoliv jsem to na začátku ani netušila) a dělejte všechno pro to, abyste si došli k tomu, co vás baví. Občas to je dřina, možná budete dělat monotónní práci a budete mít šéfa, co na vás bude řvát, že jste krávy, ale když se budete snažit a občas zatnete zuby, věřte, že si k tomu dojdete.

3

JAK MÍT STÁNEK, DĚLAT SNÍDANĚ A RADOST

Kontakty, kontakty, kontakty. Zní to blbě, ale je to tak.  Nic z toho bych nedokázala a nezapojila se do toho, kdybych neznala ty správné lidi. Choďte na akce s jídlem, nestyďte se vylézt ven a seznamujte se s lidma. Když vám někdo něco nabídne, nebuďte skromní a skočte po tom. To je nejjednodušší cesta, jak se k takovým věcem dostat. A když vám to nikdo nenabídne, tak se zeptejte, a ukažte, že jste na to nejlepší a měli byste to dělat. Jako když se ucházíte o práci. A když už se tam dostanete, udělejte to ne na 100, ale na 200%. Vyplatí se dělat něco navíc, usmívat se a neusnout na vavřínech. Taky to chce trošku marketingového umění, abyste se uměli prodat, ale v tom se časem vycvičíte.

Snídaně na Creative Mornings jsem pekla díky tomu, že náš kamarád znal Ladu, která je organizuje, a seznámil ji s mým Ondrou, a Ondra zase seznámil mě s Ladou. A stánek s burgerama? Díky blogu jsem se seznámila s blogerkou Terkou (Foodlover.cz) a díky práci s Darinou (redaktorkou Apetitu). S Terkou (a našimi muži) jsme vymyslely koncept stánku a díky Darině a týmu Apetitu jsme to mohli realizovat ve stánku. Stejně tak jsem i mohla spoluorganizovat Foodblok a Cupcake Cup. Díky tomu, že jsem se znala s Florentýnou a nebo s Janou Stehlíkovou. A přitom jsem dřív znala tak akorát spolužáky, kolegy a jejich kamarády. Takže kdybych to shrnula, nic většinou člověku nespadne do klína a je potřeba si to postupně vybojovat. Udělat si „značku“, nabalit si kontakty a pak se umět prodat.

1003351_172660166254947_336673626_n