Vzpomínka dědovi, co měl Slastičárnu

DSC_8440

Co si představím, když si vzpomenu na zážitky z dětství s dědu Milanem? Ať je to cokoliv, vždycky tam byla spousta bonbonů…

Rok 2015 pro naší rodinu začal smutnou událostí. Umřel nám děda Milan. Když jsem za ním na podzim chodila do nemocnice, často jsme si povídali o mém blogu a děda mi vždycky říkal, že jsem holka šikovná, ale ať si hlavně na ty internety dávám pozor, protože tam je nebezpečné o sobě něco psát. A teď tady píšu o něm, tak snad se na mě nebude zlobit.

Poslední dobou často vzpomínám, co jsme společně prožili když jsem byla malá a zjistila jsem, že moje dětské zážitky s dědou se točí hlavně kolem sladkostí. Děda měl totiž krám, malé potraviny v městečku, kde bydlel, v přízemí svého domu. Pokaždé, když jsme šli se školkou kolem, vždycky jsem paní učitelce utekla a zaběhla za dědou pro pár lízátek a když byl potom odpoledne čas, stála jsem za kasou na stoličce a na kalkulačce jsem počítala, kolik paní Panenková zaplatí za chleba. A „chleba od Vrbskejch“, ten byl vždycky nejlepší.

DSC_8437

V krámu byl velký regál se sladkostmi. Z dětské vzpomínky mám pocit, že zabíral asi 1/3 celého obchodu. A já jsem si vždycky mohla vzít, co jsem chtěla. Měli jsme s dědou vínovou kulatou plechovou dózu, ve které kdysi asi dostal nějakou bonbonieru z dovozu, a té jsme říkali „Slastičárnica“. Děda totiž často používal slova, co pochytil na dovolené v Jugoslávii a taky říkal „Jes plís“ a tvrdil mi, že to anglicky znamená „jezte prosím“. A pak jsme se tomu smáli.

Se Slastičárnicí plnou bonbonů, nejčastěji mentolek a karamelek, jsem se vždycky schovala do skladu a tam jsem si z krabic od zboží postavila dům.

A když bylo v krámu zavřeno, já měla prázdniny a děda volno, vyrazili jsme na Berounku. Vzali jsme plnou Slastičárnu, sbalili do auta oranžový nafukovací člun značky Barum a vyrazili. Děda mi dovoloval jezdit v kufru auta, někdy i s jeho bílým pudlem Dášou, a já jsem to milovala, protože nikdo jiný by mi to nedovolil. V Nižboře jsme člun nafoukli, já si sedla dozadu i se Slastičárnou a vyrazili jsme po proudu za dobrodružstvím. Vlastně jsme asi ani nepluli dál, než na konec kempu, ale já měla pocit, že je to dlouhá, divoká výprava.

Na podzim jsme pak na zahradě trhali jablka, hrušky, sbírali vlašské ořechy, vykopávali brambory a všechno nosili do sklepa. Děda hodně pěstoval a ve sklepě jsme měli zásoby na celou zimu. Tehdy jsem ještě nebyla na jablka alergická a ty ze zahrady jsem byly ze všech nejlepší.

Kromě popcornu a buřtů nad táborákem jsme spolu asi nikdy nic nevařili, natož abychom pekli, ale já budu mít vždycky dědu spojeného s tím, že vzpomínky na naše chvíle jsou sladké.