Jak jsem se s blogem dostala k práci snů

obrázek-3

Ačkoliv rok 2014 zdaleka ještě nekončí, už teď si dovolím tvrdit, že je to pro mě rok hodně přelomový. A nechci nic zakřiknout, ale myslím si, že především v dobrém. Jak by taky mohl být nepřelomový, když hned první den mě Ondra požádal o ruku.

obrázek-5

Stalo se hodně věcí, ale nejvíc jsem se posunula asi v mojí profesní oblasti. A ač to je těžko uvěřitelné, může za to hodně Popečeníčko, ke kterýmu mám teď strašně černý svědomí, protože ho dost šidím. To je vlastně taky jeden letošní úspěch – Popéčo pokořilo hranici 6000 čtenářů měsíčně, to je pro mě naprosto neuvěřitelný. Dokážete si představit, že k sobě do kuchyně přivedete 6000 lidí???

Když se ale vrátím k tématu a začnu úplně od začátku, tak po škole jsem vlastně moc nevěděla, co chci dělat. A tak jsem se na rok zašila před rozhodováním do pizzerie mého táty a pracovala jako servírka. Práce mě bavila, protože i když jsem se tenkrát ještě vaření moc nevěnovala, jíst mě bavilo vždycky a taky jsem odjakživa  byla dost společenská. Během té doby jsem pak asi o kousek dospěla a rozhodla jsem se pro vlastní bydlení (s vlastní kuchyní) a jinou práci.

Vlastní kuchyň pro mě byla fakt přínos, protože tehdy jsem začala hodně péct a založila první pečící blog (přestal mě bavit asi po měsíci). A taky jsem nastoupila do té první opravdové práce – do Vodafonu. Pracovala jsem na pobočce, kam na mě denně chodili řvát rozčílení zákazníci, kteří měli o 10 Kč vyšší fakturu a nebo nedostali slevu na telefon, ale taky jsem měla ten nejlepš tým na světě. Tehdy jsem nabyla pocitu, že nechápu, proč lidi nadávaj na svoje šéfy, protože tady jsme všichni byli kamarádi.

Po nějaké době a pemýšlení o tom, kam se chci ubírat mi došlo, že skvělej tým není všechno, co čekám od svojí práce a chtěla jsem dělat něco kreativnějšího. Proto jsem jednoho dne dala výpověď a po hlavě skočila do jednoho startupu (co je startup jsem tenkrát vlastně ani moc nevěděla), kde jsem pracovala na věcech od zákaznické péče až po základy marketingu. Majitelé firmy měli bohužel trošku větší oči než výnosy a tak jsme za dramatických okolností téměř po roce všichni museli jít.

A tak jsem najednou byla nezaměstnaná, na samostatnou práci v marketingu moc málo zkušená a na nekreativní práci zase málo odhodlaná. Dva měsíce jsem byla doma a hledala práci. Tyhle dva měsíce mi daly dvě věci: 1. zjistila jsem, že všechno zlý člověka posune k něčemu lepšímu, jen si občas musí počkat a 2. založila jsem Popečeníčko.

A pak jsem nakonec vzala práci, která vůbec nebyla v oboru, kterým jsem se chtěla ubírat, ale pořád to byla práce a měla jsem pocit, že ta firma je hodně cool a budou v ní i super lidi a tak mi určitě nebude vadit, že dělám office managera – nakupuji obálky, volám na úřady a řeším rutinní administrativu. Bohužel, člověk se někdy musí spálit a nemůže si celý život myslet, že šéf je jako ve Vodafonu kamarád a tak jsem prvně zažila, že na mě někdo v práci křičel, byl na mě sprostý a nejednal semnou jako sobě rovnou. Tak jsem si sbalila věci ze šuplíku a šla dál.

obrázek-2

Po odchodu z této práce, krátce před Vánoci, jsem byla v šoku z toho, že to fakt může v práci chodit i po zlém a byla jsem přesvědčena, že už nikdy nechci být nikde zaměstnaná. Celý prosinec jsem pekla cukroví na objednávku, měla stánek na vánočních trzích a myslela si, že se budu živit pečením. Z toho jsem se ale rychle probrala, protože moje společenská část u trouby trpěla a já jsem si po pár týdnech povídala sama se sebou, s kocourem, s hlasatelkou v rádiu… a po chvíli hledání jsem narazila na internetu na další startup (Vaříme.cz) – tentokrát fakt z mého oboru, kolem jídla.

Ukázala jsem jim blog, na pohovor jsem donesla extra čokoládovej dort a už jsem byla v týmu. Pracovala jsem z domova na sociálních sítích, blogu, receptech, textech a taky jsem vařila. Projekt sice neměl dlouhého trvání, jak už to často u startupů bohužel bývá, ale já jsem se dostala do odvětví, ve kterém se mi fakt líbilo a upřímně mi konce projektu bylo opravdu líto.

A protože jsem pro ně pracovala na volné noze, nebyla žádná výpovědní lhůta a mě čekaly neuvěřitelně dlouhé tři měsíce hledání práce, kdy se ve mně střídala radost z dobře zvládnutého pohovoru, zklamání z odmítnutí a naprosté zoufalství z pohledu do budoucnosti a pocitů bezmoci. Zkrátka jsem měla pocit, že už si nikdy nenajdu práci a skončím s kocourama na ulici, s exekucí na krku, protože s hypotékou se nežertuje.

obrázek

Pak jsem si ale všimla, že škola vaření Chefparade hledá posilu do týmu. To bylo v červenci 2014, kdy jsem už přes měsíc hledala práci. V Chefparade jsem se s několika lidmi už znala, protože jsem tam v roce 2013 jako vedlejšák začala vést kurzy zdobení dortů (mimochodem, k těm jsem se dostala díky tomu, že mě v Chefparade našli na Linkedinu podle mého blogu). Když jsem pak zjistila, že mám zvládnout asi 5 kol pohovoru a že se hlásí strašně moc lidí, sebevědomí bylo v háji, ale světe div se, nakonec jsem se tam dostala.

obrázek-4

V těchto dnech akorát začínám druhý měsíc v týmu Chefparade. Chodím tam ráda, těším se tam a mám pocit, že moje práce má smysl. Dělám to co mě baví – můžu být kreativní a podílet se na tvorbě magazínu, spravuji sociální sítě a online projekt „Miluju jídlo“, s kolegyní rozjíždíme první inkubátor pro food startupy v Čechách a veškerá moje práce se točí kolem jídla. A víte co? Nikdo tam na nikoho nekřičí a každý má svoji zodpovědnost a část práce, na kterou může být hrdý.

Tak mi držte palce, ať nejen ten rok 2014 pokračuje v těchto dobře rozjetých kolejích a hlavně, ať to dobře jede i dál :)

obrázek-2